Báseň na paměť psa

Krásná, dojemná báseň nesoucí velkou moudrost anglického básníka, předního představitele romantismu, lorda Byrona (1788 - 1824). Její předlohou je Byronův novofundlandský pes, na jehož památku je napsána. Všímá si psa jako bytosti čisté svou duší, citem a především láskou a staví jej do prudkého kontrastu s člověkem. Doporučuji opatřit se kapesníkem, než se dáte do čtení :).

Lord George Gordon Byron

 

Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,

v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,

tu sochař k pompě smutku objednaný,

říkáním hrobku zdobí bez příhany,

když dílo skončí, nápis je tam vryt,

ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.

 

Však chudák pes, v životě přítel pravý,

jenž první vítá, brání do únavy,

jenž celým srdcem patří pánu svému,

bojuje, žije, dýchá jenom jemu,

má po smrti být odklizen jak cár,

že pro nebe prý nemá duše dar.

Zatím co člověk, hmyz ten!

tvrdí směle,

že jenom jemu patří nebe celé.

 

Ach člověče, ty, jehož chvíle zkosí,

ponížen otroctvím a zkažen mocí,

kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,

ty bídná hrstko prachu oživlého!

 

Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,

tvůj úsměv léčka, slovo podvod jen.

 Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,

ani té dobré šelmy nejsi hoden!

 

Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,

jděte svou cestou, truchlit nemusíte.

Já jen kde leží, vyznačit jsem chtěl,

nejlepší přítel kterého jsem měl. 

 překlad Jana Žantovská 1959