Diagnoza: pes bez PP

20. 2. 2014

Dovolte, abych v úvodu citovala samu sebe a uvedla problém, o nějž mi bude v příštích řádcích kráčet:

„Jestli si kdy budu chtít dopřát soužití se štěňátkem, o nejž jsem logicky u všech tří Výtečníků přišla, a budu mít představu o konkrétním plemeni (že by setři a pinčové :D ?), pak si zcela jistě psa s PP pořídím, důvody uvedu výhledově v jiném článku, tento bude beztak dosti dlouhý :).“

To je můj postoj, který jsem razila v roce 2011, kdy přišlo na svět devět kříženců mým nedopatřením. V době sepisování článku bylo všech děvět štěňátek po řádném konkurzu na majitele šťastně zadáno. Pot z čela definitivně setřen - článek zde. Ovšem co přišlo v srpnu roku 2012, to poněkud zatřáslo mými prioritami. Totiž ztráta Barči byla tak drtivá, že jsem v dalším vývoji událostí byla schopna v podstatě bez výčitek svědomí zvážit a uskutečnit pořízení psa bez PP....a jak se to stalo?

Rozumíte dobře, je to paradoxní, ale o dva tři roky později – tedy nyní - nebudu vysvětlovat důvody pořízení psa s PP, jak jsem v roce 2011 výhledově slibovala, ale světe div se, pokusím se vysvětlit, co mě vedlo k pořízení Freda. Ještě nevím, z které strany na to půjdu, ale snad se doberu kloudného závěru. Momentální jsou mé pocity vcelku rozhárané, protože si víc a víc uvědomuji, že čím mladší člověk, tím plameněji své názory prezentuje a potom se nestačí divit, co s ním kotrmelce života provedou...to je asi přirozené, mládí ví a zná nejlíp a stáří se zkušenost váhají a pochybují (nejsem stará, ani moudrá, ani zkušená). Bůh ví, co si budu myslet za pár let. Takže na co jsem přišla doposud? Ani Vám nevím :-D. Že všechno má rub i líc, mince dvě strany – ha, jaká skvělá moudra, co :-) ?

Začnu tím, co vím jistě (tak jistě, jako jsem věděla to, co jsem tvrdila ve výše citovaném prohlášení? No dobrá...). A sice třeba to, že Fred mít potomky nebude, tedy pokud se nestane další nehoda...Proč, vždyť Otík je měl a to nevadilo, ptáte se? Upřímně je to kvůli genům, jež si nese. S těmi ze strany Otíka problém tolik nemám, ale ze strany jeho maminky to úplně v pořádku není. Kačka má předkus, při každé návštěvě jsem horečně kontrolovala skus mrňat, abych se ujistila, že tuto vadu do vínku nedostali...a nedostali, díky Bohu. Ale abych si tu nelhala do kapsy, že vada jako předkus se může vyskytnout jen u psů bez původu, tak od spolubydlící Káji vím, že když byla dítě, pořizovali její rodiče trpasličího špice . S rodokmenem a za horentní sumu 18 000 Kč – v té době! A copak Happynek neměl za vadu? Inu i jemu pršelo do tlamky „dík“ předkusu. Na to, že ho Happynek má, se přišlo dodatečně, chovatel to prostě zamlčel. Pochopitelně neměl Happy nárok na chovnost, proto si jej stejně nepořizovali, chci tím jen naznačit, že ani průkaz původu není kupon na dokonalý exteriér a bohužel co je přednější, ani na dokonalé zdraví ne. Mírný podkus je vada spíše kosmetického charakteru, esteticky rušivá, ale zdraví psovi nepodlamuje (tak jsem se dočetla).

O skutečných zdravotních problémech by mohl povídat zase někdo jiný, koho znám. Paní si pořídila psa z renomované chovatelské stanice na základě předchozí špatné zkušennosti se zdravím zástupce téhož plemene, ale bez PP. Starší z pejsků bez PP má srdeční vadu, mladší pejsek s PP těžší dysplazii kyčlí. Chovatelka o tom nechtěla slyšet, asi to brala jako útok na své chovatelské kvality. Přitom jí na to majitelka upozornila informativně, v dobré víře, aby prostě věděla, že se vada vyskytla a mohla s tím kalkulovat.

Zpět k vláknu. Když vím o nedostatcích, keteré si Fred nese v genech, krýt ho nenechám. Abych ale jeho mamince nekřivdila, povahově je skvělá, to jí nesmím upřít a je to rovněž velmi důležité. U Otíka je to jiné. To je, jistě mi dáte za pravdu, exteriérově vydařený pinč, silný, kvadratického rámce s pěknou hlavou a milým, inteligentním pohledem. Jeho zdraví je prověřeno již devíti lety života bez sebemenšího zdravotního neduhu (zběsile ťukám na ty nejsilnější zuby, co mám v puse, abych něco nezakřikla). Povahově zlato, šikovný, nenáročný pejsek, stále ve skvělé kondici. Přesto všechno bych byla raději, kdyby ani on nekryl, aby nebylo majitelů nechovných fen, kteří touží po štěňatech. Krytí nabízím z prostého důvodu – kdo chce fenu krýt, psa si vždycky najde – jenže jakého, že? Takže z toho důvodu jsem pro taková štěňata ochotna poskytnout alespoň polovinu dobrých genů (myslím si). U Fredíka a Foxíka je to ověřené :-). Samozřejmě, nevím nic o Otíkových předcích a nikdy vědět nebudu. Mohu (laicky, podotýkám) posoudit jen jeho samého. V chovu psů je ohled na předchozí generace samozřejmostí a nespornou výhodou pro zdokonalování  udržování znaků plemene. Kdyby ale takové fenky nebylo, nebyl by Fred.

A proč máme doma Freda, tedy? Myšlenka na to přišla až v době, kdy byla štěnátka na světě, v plánu to nebylo. A důvody jsou následující : Otík je už v letech, pevně doufám, že tu s námi bude ještě další dlouhá léta, ale přesto...mám poměrně čerstvou tragickou zkušenost a vím, že stát se může cokoli (i to, co je málo pravděpodobné)...a při představě, že mi nedej Bože znovu zbude jen zející rána v srdci....prostě vím, že mám u sebe svého PRVNÍHO, nadevše milovaného pejska ve dvojím vydání, v mladší verzi, to mě hřeje na duchu, nesmírně. S Fredíkem toto opakovat nebudu, důvody jsem uvedla. Je otázkou, zda bych to udělala, kdyby měl genový základ silný z obou stran – nejspíše ne. Ani u Báry jsem to v plánu neměla – krýt ji a nechat si štěně, kdepak. To přišlo po jejím odchodu, když bylo najednou po ní tolik prázdno a při pohledu na ty malé Otíčky jsem si uvědomila, že nechci aby bylo prázdno i po něm. Bára s Otíkem pro mě budou už navždy výjimeční, ti nejvzácnější. Právě tito dva konkrétní jedinci, ne jako zástupci plemene, ale jako psí individuality. 

Teď z jiné strany. Co si budeme povídat, je v praxi ověřené, že kterékoli plemeno, dostane-li se do módy (vlny retrívrů, krátkosrstých ohařů, ridgebacků a co já vím jakých dalších plemen), upadá mnohem rychleji, než když jsou řady jeho příznivců omezené, tedy udržující se převážně v kruzích chovatelů. Upadají ne v chovu odpovědnými chovateli, ale množením. Rozhodně ale není chovatel jako chovatel, jsem si jistá, že moje malá štěňátka, která jsem tu v bytě, leč v provizorních podmínkách, odchovala, se měla lépe, než vrhy štěňat některých chovatelů, kteří mají své psy na prknech v kotcích a „sekají“ X vrhů do roka. Já rozmnožitel, byť nedobrovolný, jsem se snažila je odchovat s láskou a maximální péčí, kterou jsem jim byla schopna dát. A stejně takový byl přístup i u  Ritulátek , ta přišla na svět stejně neplánovaně, jako malí Výtečníci a měla ještě lepší podmínky, co do životního prostoru (pacholíčci i měli zapůjčený porodní box jedné hovawartí šampionky :-D) a nyní mají všichni své rodiny a sdílí své zážitky v rámci Facebookové skupiny.

Jedno je však jisté, pro chov existují pravidla, pro množení nikoli. Zásadní je, jak se snažím naznačit, faktor lidský (soudnost a odpovědnost), protože je možné něco dělat a DĚLAT, aneb když dva dělají totéž, není to totéž (já s těmi frázemi perlím :-)).

Naprosto odsouzeníhodné je velkomnožitelství s jediným cílem – finančním. To je zvrhlé, nechutné a lidé, kteří to dělají, nejsou lidé. O tom je tu asi zbytečné hovořit.

Další, všední druh množení je takový ten: „Co kdyby měla naše Asta štěňátka, to by bylo skvělé...a tátou může být třeba sousedovic Kája, ne?“ Bum bác a Asta má štěňátka. Co záleží na tom, že je to obludná zástupkyně plemene s vyšším výskytem vrozených zdravotních vad ( třeba boxer, retrívři, co trpí na kyčle), která takové vady má. A co sejde na tom, že je Kája labilní zmetek, co sem tam po někom vystartuje? V tom je rozdíl proti chovatelům, měl by být. At je důvodem čistě touha dopřát si štěnátka a udělat si radost, nebo touha přilepšit si tak. Ti odpovědnější množivší v tom lepším případě potom zajistí štěňátkům řádné majitele, v tom horším je „rozfrcají“, jen aby se jich zbavili co nejrychleji, protože zjistili, že to všechno kolem štěňátek dá dost práce a není to taková bžunda, jak si představovali. Sama jsem to zjistila, nečekala jsem procházku růžovým sadem, ale ani takové živoucí inferno:-). Z podobného soudku je i příběh Kačky, matky našeho Freda, s tím, že si majitelé dali práci najít kvalitního otce a štěňátkům pěkné domovy, ne všem zájemcům bylo vyhověno. Dodám, že po tomto prvním a posledním vrhu je Kačka kastrována a že štěňátka byla odchována v rodinném prostředí s láskou a velkou péčí a já jim za Fredíka moc děkuji, je to skvělej kluk!

To byla plemena, nevím, jestli jsou na tom kříženci dvou a více plemen a voříšci lépe, možná je u nich předpoklad lepšího zdraví pro širší genofond, nepátrala jsem po tom, říká se to však. Veterináři by asi věděli z praxe více, vyzvím. Rozhodně však, jako u lidí, v otázce zdraví hraje minimálně poloviční roli životní styl a strava...bez debat. Zdravější a spokojenější psi i lidé jsou ti, co zdravě žijí – psychicky i fyzicky (obojí je neodlučitelné, podmiňující se vzájemně). Z psího hlediska za toto odpovídá bezvýhradně– a jsme u toho opět – lidský faktor. Počínaje péčí o štěňě pod struky matky, konče celoživotní řádnou péčí do psova odchodu za duhový most. To je to, co si pes za svou bezmeznou náklonost a nesobeckou lásku k člověku zaslouží a co mu je každý jeho majitel dlužen – starat se o něj až do stáří a skonu, jak nejlépe může. Je tragické, kolik psů je v útulcích, nebo kolik jich, převážně po vesnicích, živoří někde v boudách, kotcích a neznají nic jiného, jen tu boudu a zahradu, nebo areál, který „střeží“.

A jaké je tedy resumé? Co mám na mysli? Množit, chovat, s PP bez PP... Povím to takto. Když by mne někdo požádal o radu v případě, že má vybrané konkrétní plemeno a chce štěňátko, které v budoucnu byť neplánuje vystavovat, i v tom případě bych rozhodně doporučila, aby si zjistil maximum informací o chovatelských stanicích plemene a vybral si štěně v jedné z těch, která mu bude sympatická. Případně bych poradila, jak bych stanici posuzovala já a podle čeho vybírala. Nadšený chovatel rád poradí, doporučí, případně rozmluví pořízení plemene, když se mu zájemce nezdá pro chov plemene vhodný a doporučí plemeno jiné nebo rozmluví pořízení živého tvora úplně :-D. Dobrý chovatel bude dále nápomocen při výchově štěněte a bude dlouhodobým dobrým rádcem v chovu a soužití. A rozmnožitel? No, možná by se takový našel, ale hledání dá jistě práci.

Rozhodně bych se snažila vnuknout druhému nápad adoptovat pejska z útulku. V případě, že by zájemci nesešlo na štěněcím věku, jistě by našel parťáka sobě na míru. Je z čeho vybírat a lidé z útulku také dobře poradí, to si pište. Najdou se v útulku i štěňátka, nejvíce voříšků a kříženců, vzácně čistokrevné. To je taky varianta, pořídíte si štěně a ještě uděláte dobrý skutek.

Potom jsou speciální zájemci, řekla bych, s jakými jsem se setkala já, při shánění majitelů pro devatero. To jsou lidé, které spojovala touha po unikátním štěněti z neobvyklého spojení, měli docela jasnou představu, jak by jejich raritní svěřenec měl vypadat (sportovně, elegantně a neokoukaně), ale také jim záleželo na zázemí štěňátek, odkud pochází, zajímali se o rodiče a byli ochotni uhradit všechny ty nemalé náklady za stravu, čipy, očkování a odčervovací pasty. Těm jsem dobře vyhověla se svým nešťastným vrhem – a oni velmi vyhověli mně, jinak bych teď byla obklopena devíti habány :-D. Když to dopadne, bude letos další příležitost pro takové zájemce, slečně Teččce je sehnán ženich. O skvělém odchovu nemůže být pochyb, za to bych dala ruku do ohně a lustrace zájemců je rovnež zaručena:-). Proti tomu snad nelze tolik namítat, příbuzní rodiče nebudou a jsou- li oba zdraví a s vyrovnanou povahou, dopředu se ví, že budou vážní zájemci a štěnátka budou odchována v milujícím zázemí a v teple rodinného krbu s plnými pupíčky dobrého papkání, pche. A co je také důležité, nebudou na světě pro výdělek. Takové štěně bych si sama vzala, kdyby to nebylo nad mé limity.

Pochopitelně jsem byla ráda, když se našla solidní rodina pro střapatici Rozinku, původem ze zapadlé vísky na českolipsku. Na tu též valný osud nečekal, kdyby zůstal v rukou pána, u kterého přišla na svět. Neodčervená, neočkovaná štěňata, bídnou stravou živená rozdal bez mrknutí oka všem, kdo projevili zájem. Zbyla Rozinka. Její umístění jsem vzala do svých rukou a našla se skvělá rodina až od Opavy, která si pro ní přijela k nám do České Lípy! Za takové lidi jsem tehdy rovněž byla vděčná. Stejně tak se jako kabrňáci projevili Eva s Vládíkem, když se ujali Majálesky (kojné tetky Máji). Odčervili ji, oočkovali, vykrmili a vymazlili a žijí šťastně dodnes. Je dobře, že jsou takoví lidé, kteří udělají dobrý skutek nezávisle na útulcích a přesto tím prokážou stejnou službu pejskovi v nouzi, at pochází z útulku či nikoli.

S „bezpapírovými“ štěňaty je to rozpačitější. Když to vezmu zase konkrétně: znám pár (doslova) velmi pěkných, dobře rostlých pinčů bez PP, ale nesrovnatelně více jsem viděla „pinčů nepinčů“ - rachitických hysteriků, vykulenců, s vylisalou lebkou, obříma ušima a obludnýma žabíma očima. Tady je velmi na místě se obrátit na chovatele, ti zaručí, že si domů nepřinesete obludku, ale pěkné silné zvíře, jak má vypadat. A ještě konkrétněji. Vídáme se při venčení zde v Plzni s paní, která vlatsní maďarskou ohařku. Pořídili jí u množitele, povídala, že z hrozných podmínek někde ve stodole, měla svrab, neodčervená s pošramoceným zažíváním. za takové štěně zaplatili asi 5000 korun a další tisícové výlohy padly na léčbu následků nedostatečné péče. Tudíž by se měli poučit a vědět, kam se příště obrátit. Paní je zamilovaná do Otíka a Fredíka, je jimi unešená, poprvé se ptala co jsou zač a při druhém setkání už byla o pinčích informována a zklamaně mi říkala: Víte, já bych si takovou fenku pořídila, ale když oni jsou ti pinčové tak hrozně oškliví (asi jich pár potkala a s PP nebyli). Paní se dále ptá: nebude mít Otík další štěňátka? Měla bych velký zájem. Byla jsem odzbrojena, doporučovala jsem pořízení psa s PP horem dolem, že si tak pořídí fenku jistě velmi pěknou. Ale trvá si do teď na svém, ráda by Otíkovu dceru, myslím, že žádná ale nebude. I když zrovna u této paní by se měla jak „pinčátko v žitě“ :-). Čili všichni, kdo mají doma Otíkovo sémě, mají kliku, protože mají doma pěkného pesana bez PP a to je u pinčů výjimečné . Tím ale nevyvracím fakt, že by bylo dobře, kdyby na počátku všeho nevznikl nápad nechat Fredíkovu maminku rozšiřovat populaci pinčů...to je ode mě pokrytecké, vím, jsem ráda, že je Fred na světě a jistě jsou rádi i další 4 majitelé jeho brášků. Jen si uvědomuji, co by bylo správnější vůči plemeni.

Co mě ovšem nyní mrzí, jsou zkrácené ocásky. Krom ohařů, to nemá jiný význam, než pro lahodu lidského oka, prostě rozmar člověka. Jsem na to zvyklá u Otíka, takže když jsem byla tázána, zda krátit nebo ne, řekla jsem krátit...a byla to chyba, přiznávám. Tomáš mě proklínal jako zlou hydru a snažil se jim ocásky zachránit, říci jsem si nedala.

Ještě chci zmínit, že mi přijde důležité i to, o jaké konkrétní plemeno se jedná. Jsou plemena, kde bych já osobně pro zvýšené riziko špatného charakteru psa (agrese, bátlivost), nebo zvýšeného výskytu zdravotních vad, dala bezvýhradnou přednost psu z renomovaného chovu. Jako příklad uvedu konkrétně psy typu bull, krátkolebá plemena, molossy, retrívry apod....Proto je tak důležité zjistit si maximum informací o tom kterém plemeni, mělo by to rozumného člověka přivést k názoru, že bude lepší dát přednost kvalitnímu chovu a ne množiteli.

Jak tak koumám, co se mi  to urodilo pod rukama, resumé mi mírně zvlčilo o odběhlo v dáli. Pokusím se ho zkrotit a přivést zpět. Otázka pořízení psa je otázkou preferencí, možností, znalostí, soudnosti a ODPOVĚDNOSTI. Kája si bude pořizovat kočku s rodokmenem. A víte co? Na pořizovací ceně jí záleží, je studentka a rodiče jí patnáct tisíc jen tak do dlaně neplácnou. Ovšem na druhé straně je Kája schopna a odhodlána zařídit takové kočce život v přepychu a krmit jí dejme tomu biolososím masem. Finančně je její rodina dobře situována, jen s počátečním výdajem za kotě to nebude snadné. Proto když kontaktovala chovatelku a tázala se na cenu, dostalo se jí zpět dotazu, zda bude moci kočku skvěle krmit. Pochopitelná reakce. Četla jsem maily, které si chovatelka s Kájou vyměnila a z jejího přístupu jsem byla nadšená, tak má chovatel vypadat. Kotě už má zamluvené. Chci tím říci, že jsou lidé, pro které je počáteční vysoká cena za zvíře podstatná, přestože dlouhodobě budou moci veškeré potřeby zvířete hradit a rádi. Na druhoustranu je pravda, že rozmnožitelé si často stanovují ceny za štěňata ne tak rozdílné od štěňátek s PP. Pročpak asi. Vydělají? No jistě....Vydělá tolik chovatel, jistě, že ne. A často lidé pomýleně míní, že koupí psa bez PP za 6000 astronomicky ušetří. Chov psa není levný. Může být levný, ale jak bude pes za pár let života o šrotu a vodě vypadat? Štastně, spokojeně, zdravě? Jak jsem psala, psí život je od okamžiku početí do skonu v rukou člověka a ten ovlivňje jeho kvalitu. Rozhodnutím fenu krýt (jakoukoli), potažmo tím, jak budou štěňata vypadat, přes odchování mláďat, odpovědné umístění, po následnou péči po celý život psa. Důvody a výhody pořízení psa s průkazem původu jsou uvedeny zde a jsou pádné. Rozhodně si to přečtěte!

Tak. Snažila jsem se podívat na tento komplikovaný problém z více úhlů, ovšem nelze jinak, než si to přiznat, objektivní názor to není, snažila jsem se, ale nelze toho dosáhnout. Je to můj osobní názor, mé osobní pohnutky. Můžete nesouhlasit, to jistě, každý se kouká na věci jinak. Měla jsem potřebu se k tomu vyjádřit, několikrát jsem o tom mluvila, tak bylo vhodné dát myšlenkám formu. Píšu v úvodu, že snadné to nebude a vskutku nebylo, pokud byste měli potřebu si něco ujasnit, probrat, opravit mě, budu jen ráda, zdaleka nevím vše a nemám o všem dokonalý přehled. K pořízení Fredíka mě vedly specifické důvody, které teď znáte...neomlouvá mě to, avšak rozhodně toho nelituji, jen ztraceného ocásku...