Stále žijeme a Výtečnický dostih jako důkaz

Po měsíční pauze ve webových pracích se páňule rozhodla dát o nás zase znát, neb už si o to říkáte v návštěvní knize, za čež jsme nesmírně rádi, je to moc milé :). Rozsáhlejší aktualizace chystáme na dobu začátku nového semestru, to si páňule slibuje mít přehršel času a tvůrčí prostor, snad to vyjde.

Abychom se po dlouhé době pochlubili aktivitami, tak nebudeme sahat daleko do historie a vzpomeneme třebas dnešní odpoledne. To se páňulka rozhodla zařídit si cosi ve městě, stejně jako včera a stejně jako včera se jí zdálo být nejvhodnějším dopravním prostředkem kolo. Ovšem včerejšího dne si dopřál sprintu u bicyklu jen Oťula, neboť rezatá hyperenergie je zase přespříliš vyběhaná a tudíž hubená jak vyžle (nikoliv vižla, ti snad takhle špagetoidní být ani nemůžou - poznámka jen tak na okraj :D), takže dostala na den oddych v rámci "přitučňovací terapie". Pochopitelně jí toto příkoří bylo vynahrazeno dvouhodinovou procházkou podle řeky, luk a lesů, aby jí to nepřišlo líto, chuděrce bláznivé :D. Nu, a dnes tedy vyrazili běhat vedle kola už oba Výtečníci v plném nasazení a jak se patří si to užili. Počasí bylo přesně na míru pro tuto kratochvíli - psíci utíkali svižně jako gazelky širou savanou, až se páňka podivovala, že Otušák stíhá setřímu dostihovému tempu, ano, stíhal a celých 18 km trasy. Vlastně bez dvou, protože na rovinných dvou kilometrech před finišem projevila Baruš chuť zazávodit si s páňulí a nasadila takové obrátky, že se panička obávala o Oťáskovo zdraví (je to soutěživý magůrek a raději, než co by se nechal potupit a uznal, že se nechytá, by si uhnal srdeční kolaps a byl by schopen pro vítězství pojít na totální vyčerpání organismu), takže volky nevolky absolvoval tyto 2 kilometříky ve své přepravce od zeleniny a na tuty mi přál, abych si ve výmolu udělala  osmičku nebo abych alespoň píchla ;). Nutno, vzdát hold setřím běžcům, protože páňule točila šlapkami seč jí síly a dech stačili, ale Bařenka byla stále napřed, místy jsem na tachometru registrovala rychlost přes 30 km/h, to bylo mé maximum na pokraji  fyzického zhroucení, kdežto na setrovce nebylo nic znát. Inu, je třeba si se vztyčenou hlavou přiznat, že lidský závodník prohrál. Ale co, mám radost, že teď zařezávají jak dudci, po tom, co s chutí zhltli své porce a o to jde, no ne?

Fotečky z cyklistického počinu hledejte tu. Takže čestně slibujeme, že sesmolíme nějakou průřezovou reportáž tím posledním měsícem, co jsme takto nestydatě tajnůstkařili. Nebojte, však my se pochlapíme :).