Červené štěstí slaví...a my sním :)

A je to tu, letošní patnáctý listopad je ve znamení Baruščiných SEDMÝCH narozenin. Kde jen jsou ty časy, kdy jsem se ještě jako gymplák těšila na chatu, že po příměstské vesnici bude pobíhat rozjívený, krásný mladý pes, s rozevlátými ušisky, tisíci čertíky v očích, s ohromným srdcem, které zbožňovalo celý svět a že tenhle rarášek - mladá irská střice - zavítá právě na naši zahradu a bude nám dělat společnost, dokud zase neodjedeme. Ano ano, Baruška nám dělala společnost od doby, co si ji sousedi pořídili, aby ne, měli jsme ji s tátou rádi jako vlastní (dítě :D), mazlili ji, "pamlskovali" ji, ale podnikali jsme i snahy trošku ji zkrotit, poněkud marné, když to zpětně zvážím :). Po příchodu Otíka, pinčího nedůtklivce, žárlivce a velkého milovníka setřích krasavic, k nám Bařenisko chodilo naprosto pravidelně a vždy si se vzetklým prďolou pěkně pohrála, humbuku  při tom nadělali, že o nich věděla celá ves :). Zamilovali se do sebe  a když přišly na Barušku zlé časy, byl to první Otík, kdo zvedal tlapičku za Bářinu adopci - králík Cecil s nebožtíkem morčákem Čuřilem zvedali tlapky proti :).

Sedmých narozenin se dožila v bezvadné mladistvé kondici, s devíti krásnými ratolestmi, mladým urostlým milencem, manželem zralým na silné psychotropní medikamenty, s neutuchajícím životním enthusiasmem a notným přírustem šedin nad očima a kolem tlamky - s dětmi jsou starosti, víme? :). Šediny nemá ale nijak tragické, se satisfakcí jsem shlédla fotky mnohem mladších fen, které jsou šedivé daleko více, ale stříbro v tváři je znakem zralosti, že :)? Prostě nám Barunka pozvolna prokvétá a je stále hezčí a hezčí :). Dominantou šestého roku jejího života je smečka nové generace devíti Výtečníků, již pět měsíců vypuštěná do světa pod taktovkou a  vlídnou dlaní nejlepších páníčků, jaké si pro psa může chovatel přát (za sebe bych měla slovo chovatel dát do uvozovek, žádnou stanici na "irské dobrohaře" registrovanou nemáme :D ). Takže milé dobrohaří děti, maminku máte skorem starou škatuli, ale do starého železa ještě nepatří, zdaleka ne, pchá - ještě si svámi příštích pár let na srazech zaskotačí - tužte svaly :).

Patnáctého listopadu vždy narážíme na nemilý fakt, že Otíček a nyní ani Jeffíček netuší, kdy vůbec přišli na svět, tak slaví s Barčou, která je na tom s osudem nešťastného psa stejně, ale alespoň zná datum, kdy má nárok na extraporci laskomin :).

Na závěr dodám, že máme v rukávu schována nová alba, ale musím je nahrát, popsat a zveřejnit, videí máme ještě víc a dokonce až z léta, tak nevím, jestli má cenu je vůbec publikovat, možná ty nejlešpí :). Zatím se mějte krásně mrazivě a já se snad polepším a přijdu s nějakou hutnější aktualitací, třebas medailonkem pro stařešinu Adélku. Pa