Canicross na Vrabinec aneb až na krev ;)

Minulá sobota (27. 9. 09) se nelsa v duchu nastávajícího odloučení páňky od Výtečníků. Páňaska je totiž studentka, studuje prezenčně (medicínu jinak studovat nelze) a pochopitelně, že nikoli v Děčíně, toto město sice s jistým přihmouřením očiček můžeme nazývat univerzitním, protože zde máme pobočku ČVUT pro bakalářská studia několika fakult, ale to je naprosto vše. Tedy zdravotnická studia lze navštěvovat nejblíže v Ústí nad Labem, ovšem ne všeobecné a zubní lékařství, čili "medicínu ", jak je obecně chápána. Páňule se tedy týden co týden akademického roku béře do Plzně a truchlí Výtečnistvo, žalem hyne studující element a vzteky bobtná taťulda, jemuž Výtečníci 5 dní v týdnu zpestřují život :).

Byl nádherný, obzvláště vydařený den babího léta, který se přímo podbízel strávit jej venkovní aktivitou, navíc si prý páňka lenošení užije přehršel na škole, takže si prý společně dáme všichni do těla. Tak děl příslušník rodu homo a příslušníkům rodu canis nezbylo, než souhlasit s nadšením, nebo bez :). Baruška byla oděna do svého postroje, Oťulkovi byl kolem krčku upnut slušivý obojek (módu ctíme důsledně, jak se na správné citydogs patří :D) a páňka se navléka do tažného sedáku, plna spokojenosti, kterak báječně se jí podařilo zahlušit své líné já. Byl v plánu cannicross s trasou někam na hřebeny nad sídlištěm a dále po nich. O možnosti navštívit Vrabinec začalo být uvažováno, až po 4 km schvacujícího poklusu do kopce, ve vesničce Lesná, vysoko na hřebeni, kde jsme objevili červenou turistickou značkou, tady si páňka hbitě vyvodila, že kam jinam by to prý vedlo, než na Vrabinec, že? A daleko že to prý být nemůže, tak hybaj Baruš, opři se do toho, ať jsme tam :). Jenže....nyní už víme, že na Vrabinec je to z Lesné ještě pár kilometříků, tudíž bychom se tam už nikdy nepokusili dopravit během, tento heroický počin mohl pro páňuli skončit fatálně - v půli oné červeně značené turistické trasy nabyla umrlčího výrazu ve tváři a měla pocit, že jí zkameněly útroby. Po zbytek  cesty měli Výtečníci volno a běžecké eso se snažilo rozchodit příznaky totálního přepětí organizmu.

Na zříceninu Vrabinec jsme došli již v relativně dobrém fyzickém stavu a dokonce jsme měli i pár sil vyškrábat se na samotný skalnatý vrchol, před čímž varoval turistický rozcestník na úpatí se slovy "Náročný výstup, jen na vlastí nebezpečí" (lépe mluvit o paničce, protože psíčci jsou kondičně jiné dimenze a tudíž první příznaky únavy vykazují až po pár desítkách km uběhnutých u kola :D). Zvládli jsme nafotit i nějakou dokumentaci. Domů jsme se vydali jinou cestou, aby to nebyla nuda, přes vesnici Těchlovice, ovšem svižným krokem nám cesta zabrala bez mála 2 hodiny . Když už, tak pořádně, do krve, na pokraj možností a sil, aneb když si řádně nenaplánuješ trasu, tak doma padni a zemři :).

Fotečky budou, snad ještě dnes:)