Ztráty a nálezy: treperenda Májenka

rétorik Otíček vypráví: 

Kterak vesnický voříšek ke štěstí přišel

"Jak patrno dle našeho původu -  tedy všech nás tří Výtečnických (2 útulkáči a jedna zachráněnkyně) - naše mamča, její taťulda i Tomáš lehce koketují s vlastností zvanou samaritánství (v rámci možností a především co se zvířátek týká :D). Však ani nalezeného laboratorního myšáka Valentýna , jehož Baří vystavila na kraji zoraného pole, jsme nenechali napospas přírodním živlům a tak Valenťour dodnes štastně vegetí ve své útulné klícce s již olysalou lbí zasloužilého hlodavčího kmeta ;). Před pár lety jsme dokonce spolu s mamčou a naším taťuldou pečovali celou zimu o nalezeného ježečka, chudáček se ale nedožil vypuštění na svobodu, s nadešlým jarem odešel za duhový most :(. Co má pamě't sahá, měli jsme doma v rekonvalesenci i několik raněných zástupců ptačího druhu - to spíše zásluhou taťuldy, tedy, posledně páňka se zachraňováním nemocného holuba hystericky nesouhlasila ...

Nu, dosti úvodu o hobby aktivitách mých pečovatelů a nyní bych zvolna přešel k příběhu o malé fence Májence, mé současné dobré kamarádce a v době říje i vítané milence (a je príma, že je menší jak já a můžu se na ní vytahovovat a říkat jí prcek :) ). Přiznávám, mám tu malou úpornou šmajchlířku raději, jak našeho mladého frajírka, co si říká sir z Troji (prý, že jsem nedůtklivý netykavec a s nikým se nepřátelím, nikdo však nechápe, že se přátelení nebráním...ovšem nejraději z bezpečné vzdálenosti dvou metrů a bez  zbytečných důvěrností - komu se líbí očmuchávání řitního otvoru, to stěží trpím jen své vlastní ženě)! Je to stóry s dobrým koncem, vyprávěli nám ho páník Tomáš s paničkou, protože my jsme jim tehdá výjimečně nebyli za zadkem a posléze jsme jim dali zapravdu, když nás to mrňavé pískle s neskutečným kvikotem přivítalo v Plzni jako nový mazlínek pánčiných spolubydlících. Tak teď už slyšte, jak se onehdy loňského podzimu věci seběhly!

Poněvadž páňule v prostřed podzimu stále ještě neměla ten kýžený pocit, že jí v našem novém studentském pokojíčku v bytě v Plzni už nic neschází, nařídila a zorganizovala stěhovací monstrakci (toho času asi třetí), s Tomášovou pomocí našpikovali auto k prasknutí tak, že jsme museli zůstat doma, protože by nás tam museli vsoukat po částech. Brzy z rána vyrazili na dlouhou cestu z České Lípy do Plzně a ještě na kraji Lípy se handrkovali, zdali táhnout slavně na Prahu, nebo ještě slavněji na Most. Pro budoucí události byla stěžejní Mostecko - Žatecká trasa, která to nakonec díky paniččině nesnesitelné uštěpačnosti vyhrála (kdo ji zná, chápe, že jiná možnost, než ta navrhovaná naší mamčou pochopitelně nemůže být lepší :D). Mezi Mostem a Žatcem Tomáš zjistil, že má nejspíš hlad a že to do plzeňského McDonaldu jistojistě nevydrží (kdo zná jeho, chápe, že když má Tomáš hlad, nic na světě nemůže být důležetější, jak bezodkladné zažehnání jeho lačnění :D). V obci Blšany nedaleko Žatce zaparkovali u místní samoobsluhy a vydali se sami obsloužit. Před obchodem seděla malá hladkosrstá fenka s kukadlama, jako mám já (tak to říkali - já mám ale očička hezčejší, přirozeně jako jsem já celý nejhezčejší kam až sama Sluneční soustava sahá, jsem krásnější jak Jeffrey a dokonce i krásnější, jak má setří choť ... chvilku strpení, jdu požádat mamču, ať vyvětrá, poněkud mi to tu zesmrádlo, Jeff se  asi zase chvástal před Baruš, pacholek nadutý!:D). Pokračujeme...a urputně se jim  prý vnucovala do přízně - panička z toho byla celá nadšená, jakého že to má někdo báječného a poslušného pejska, který tak pěkně čeká. V obchodě nabrali něco rohlíků a nechali si nakrájet šunku, Tomáš chtěl nechat přikrojit i něco pro pejska a panička se divila, že chce krmit něčího psa, jí by se také nelíbilo, kdyby nás někdo cizí krmil... ale pár koleček přikrojit nechali. U pokladny seděla starší paní, panička chvilku přemýšlela a potom se jí na pejska vyptala. A pokladní spustila - že to je pes po lidech, co se před několika měsíci odstěhovali a nechali ji ve vesnici samotnou, že ji v u sámošky občas krmí, že se jí nikdo nechce ujmout a dokonce ani odvézt do útulku (zřejmě nikdo nebyl ochoten obětovat ani pár litrů pohonných hmot). To páníkům stačilo, před obchodem fenka slupla všechna kolečka salámu, podle zbytnělých struků a vytahané žlázy bylo patrné, že v nedávné době odchovala štěňata, raději ani nechtěli vědět, co se s nimi stalo. Do auta se jí moc nechtělo, bylo znát, že jím ještě nikdy nejela. Zrovna když Máju přemlouvali k nastoupení, šla kolem místní babička na nákup a s dojetím se ptala, jestli si jí odvážejí, že jsou moc hodní...

V autě seděla Májuška paničce mezi nohama, celá se klepala a choulila, jak ji panička konejšila a hladila, zjišťova, že je Mája neskutečně špinavá a dost vyhublá, učiněný pes bezdomovec :(. Fenku na půl zachránili, ale co s ní? Nechat si jí a mít tak čtyři psy v panelákovém bytě ? I tři jsme prý až až. Ještě v autě panička obvolala pár vytipovaných lidí, kteří by o pejska mohli mít zájem, bohužel bez úspěšně, ale pořád byl v záloze paniččin taťulda a v nejhorším případě útulek. Toho dne měl taťka do Plzně přijet za paničkou na klinickou praxi jako pacient. V Plzni vše narychlo vynosili z auta do bytu, panička Májušku vyšamponovala, dala jí papkání, rozloučila se s Tomášem, který spěchal za námi, a sama spěchala do nemocnice na praxi. Frmol! Májenku nechala zavřenou u sebe v pokoji, protože v bytě nikdo nebyl, tak aby náhodou neudělala nepořádek. V kuchyni nechala spolubydlícím ještě vzkaz a nezbylo, než doufat, že to nebohé, vyplašené zvířátko nebude dělat o samotě vyrvál.

O čtyři hodiny později, když se po praxi s tátou vrátili do bytu, první, kdo halasně vítal ve dveřích byla Májenka - a za ní blaženě se usmívající zbylí spolubydlící. Májenka si všechny velice pohotově omotala svou příchylností kolem pacinek, povídali, že o ní nikdo v bytě nevěděl, dokud si nepřečetli vzkaz. To se potom nestačili divit, co se to paničce choulilo na posteli :). Našemu taťuldovi také hned učarovala a vůbec se nebránil jejímu osvojení, aby taky ano, Májuš je psí anděl a jak my soukromě říkáme - vesnická koketa pro všechny - miluje každého :D. Navíc obživa a výlohy za takového špunta jsou minimální, to by musel před sámoškou sedět bernardýn, aby se dalo pochopit, že se ho nemůže ujmout každý, protože by sbaštil vesnickým stařešinům celý důchod a ještě by si chodil pro nášup k sousedům ... Když panička viděla, jak si Májenku za těch pár hodin Vláďa s Evčou zamilovali, nemohla jinak, než se jich zeptat, zda by nechtěli pořídit Bobovi a Bobečkovi kámošku...to víte, že chtěli! A tak taťka přišel o koketu z Blšan, prý počká, až páňule opět někde objeví dalšího takového nešťastníka.

A jak se má Mája dnes? Vydobyla si místo privilegovaného plyšáka, soutěží o přízeň nejen s námi Výtečňoury, ale stejně tak vehementně i se svými králičími bratry, kteří se mazlí na hlodavce dost nevídaně, baští si jako carevna (také jí vaří masíčko s přílohou jako hlavní jídlo a k tomu má stále k dispozici velice kvalitní granulky - jako my ;) ) a má svůj eňo ňůňo textilní pelíšek se dvěma fungl novýmy fleece dekami, do kterých se tuze ráda celá zachumlává. Samozřejmě jí páníci ještě téhož dne nechali odčervit a vakcinovat - červy vyšly ven na několikrát, kolik jich v sobě měla. Chodíme spolu na procházky, zdatně sekunduje mé bláznivé choti v loveckých aktivitách - co na tom proboha mají?, snadno a ráda navazuje nové psí i lidské známosti a tuuuze ráda neposlouchá - úplně jako fracek Jeffrey a jako má choť, když se zrovna nadšeně věnuje té své lovecké úchylce. Ne ne, já nejsem bonzák, já si mohu dovolit konstatovat cizí nešvary...sám přeci žádné nemám!!! :D

Tolik k Májulince, cítím se být stylisticky vyčerpaný... jdu papkat. Mějte se, vážení, krásně a klidně mi něco vzkažte v návštěvní knize - jen ne prosím kritiku, to nemám rád, víte ;)? Zatím na viděnou."

S láskou Otíček

Mája a králík Bob - polední pauza