Naše aktivity

Pár slůvek úvodem...

Mezi naše zájmy lze těžko řadit kynologické sporty na bázi obedience, to se jaksi vylučuje s povahovými rysy Výtečníků, nehledě na to, že psíčky jsme začali přetvářet k obrazu svému až v jejich dospělosti (Barča měla tři a půl roku, Oťásek 1 rok - malá plemena ovšem dospívají brzy). V tomto ohledu ctím zásadu základní poslušnosti a přirozené, samostatné inteligence psa, protože ze setra i pinče téměř "vychovat" slepě poslušného robota nelze. Jenže i s obyčejnou základní poslušností jsme u Barušky tvrdě narazili... neměla nejmenší ponětí, oč se jedná, byla zvyklá sama se rozhodnout, zda přijde na zavolání, zda se půjde projít, zda půjde provětrat lesní zvěř... prostě extrémně soběstačná feňulka to byla (a v zásadě stále je :-) ), což bylo pochopitelně umocňováno přirozenou setří nevázaností. První měsíce s ní byly vskutku krušné, než navykla respektovat své dvounožce a pochopila, že povely nejsou vznášeny proto, aby rozmýšlela, zda bude větší vzrůšo poslechnout, nebo si dál hleďet svého. Z vlastní skušenosti můžu směle prohlásit, že nevycválaný setr (jedno, jestli fenka nebo pes) je učiněná živelná pohroma :(. Nicméně po dovršení Barčiných čtvrtých narozenin důsledné vštěpování zásad poslušnosti přineslo své ovoce a stále se v tomto ohledu společně zlepšujeme a v současné době můžu říct, že se na Bláznivčinu poslušnost můžu spolehnout - mimo lesní porosty, bohužel, kde je lepší počítat s tím, že občas na zavolání nepřijde, i kdybych se na místě rozsekala na tisíc kousků... Ale ráda si s velkou dávkou satisfakce vzpomenu na ten zástup škarohlídů, kteří mě od adopce Barči zrazovali se slovy, že jen šílenec se může dobrovolně ujmout takového psa :).

S malým andílkem je to trochu něco jiného, tedy ne, že by to nebyl psík tvrdohlavý a samostatně uvažující, až ouvej, ale jeho velkou předností je, že se samostaně rozhoduje zásadně pouze v okruhu nejvýše pětadvaceti metrů od páníčka, poněvadž je to takový náš "záprdelník" - a to jsme náležitě ocenili až v porovnání s érem, jakým je Kozuša :). No co, někdo musí zastávat úřad výkonného bodyguarda, když je Bláznivá Zrzavá věčně v čudu, ne ;)?

Tak tedy se konečně dostávám k okruhu aktivit, které s "děckama" provozujeme. Tyto vychází z fyzických dispozic Výtečníků, z enormní touhy po pohybu a především z neuvěřitelné výkonnosti, jíž jsou schopni (v tomto směru panička za svými svěřenci ztěžka pokulhává, ale je fakt, že není ohař ani dostihový kůň, a tak mohou být zrzulíni rádi za to, že se snaží, seč jí síly stačí :D).

 Výlety, tůry, lítačky po lesích a lukách...

... doslova na denním pořádku :). Těmto kratochvílím se oddáváme ze všeho nejvíc a asi nejraději. Malinko problém bývá s volbou cíle cesty, protože preference Výtečníků jsou v tomto ohledu prudce kontrastní. Na jedné straně Barča a její posedlost přírodou (hlavně živočišnou složkou ) a na straně druhé cityboy jak vystřižený - Otík. Řešení bývá nejlepší to kompromisní, tedy do města civilizací a z města přes les, aby si oba výletníci přišli na své. Bita na tom býva panička, pro kterou toto řešení představuje 8 km do města nejkratší cestou a z města navíc vydatný kopcovitý terén, který přidá na kilometráži a únavě, kolem Děčína jiný totiž téměř není :D. Ale čert vem paniččiny výhrady, hlavně že se psíčci vyžijí! Trasa, kterou ujdou dvounozí samosebou nekoresponduje s trasou absolvovanou čtyřnohými, u nás bych přepočet stanovila zhruba následovně : Otíkova trasa = 2-3 x paniččina, trasa Šíleného Elementu = 10 x panniččina. Chůze je prospěšná záležitost pro obě strany, utužuje zdraví, posiluje muskulaturu (to oceňuji víc u psů, než u sebe), udržuje štíhlou linii (naopak toto oceňuji z hlediska svého, neboť přehnaně štíhlá linie u mých psíků, zejména Barčina, mě šťastnou nečiní, pohled na vystouplá žebra neshledávám nijak atraktivním - u nikoho), potkáte spoustu kamarádů (psích i svých:) ) a navážete nové známosti - v drtivé většině s pejskaři, ty už na Děčínsku známe skoro všechny a napříč všemi generacemi ;). Okolí Děčína a příroda vůkol jsou navíc tak krásné, že přímo vybízí podnikat výletní expedice, takže je tahle naše "úchylka" vcelku opodstatněná :D. Suma sumárum, nechť žije turistika ;)

Cyklistika

Tohle je aktivita velmi oblíbená páníky a Oťulou. Do Barčiny adopce se naše turistické podniky uskutečňovali převážně "kolmo", protože Otík je psík jak skladný - pohodlně se vejde do krabice na zadní nosič, tak běhu u kola schopný, což mu činí náramné potěšení a je na něj opravdu strhující pohled, jak vesele rozhazuje nožičky vysoko nad linii hřbetu a zubí se u toho od ucha k uchu, je to rozený cyklosprinter :D. Když přijde úsek cesty nevhodný pro běh u kola, Oťušák putuje do krabice, kde si odpočine a jen co je možné znovu utíkat, už je sám aktivně dole z kola ;). Takto navíc objede větší kus světa než "po svých". Barča se k této naší zálibě staví docela rozpačitě, vůbec nejde o její schopnost uběhnout pár desítek kilometrů jako spíš o její zaujetí/nezaujetí :(. Rozumnějte, při sprintu u kola není jaksi čas věnovat se vábivým pachům přírody a tím je pro ni tato aktivita krajně nezajímavá. Je to, dle mého názoru, velká škoda, protože navyknot jí na kolo od útlešího věku, věřím, že by ji to bavilo jako Otíka, ne-li víc. Mám navíc odpozorováno, že běh u kola je jeden z nejlepších způsobů, jak hyperaktivce účinně a v poměrně krátkém čase utahat :).

Cyklistiky si Výtečníci nejvíce užívají, když je panička ve škole, to s páníkem skoro denně jezdí na chatu (tam a zpět je to 20 km, naprosto ideální), jen je trochu problém, že to má silný odtučňující efekt, v Bářině případě velmi nežádoucí :(. Spolu, když jsem doma, si potom dopřáváme hlavně turististické vyžití.

Canicross

Jeden z paniččiných záchvatů :). Podle mého moc pěkný a oboustraně prospěšný sport, na pomůcky vcelku nenáročný. Ohařovití psi jsou pro tento sport jako stvoření, ne náhodou je nejúspěšnější plemeno tohoto a ostatních zápřahových sportů, ESP - evropský saňový pes - vyšlechtěn hlavně z pointera a německého krtátkosrstého ohaře (s variabilní příměsí alaskana a greyhounda). Barča je velká šikulka v zápřahu, jen je malinko gracilní - nepříliš robustní, a mnohem více disponuje rychlostí než silou. To nás ale moc netrápí, do závodění se stejně nehrneme - nejde o to, že by na to Barča neměla, limitujícím faktorem je tu ten lidský :D - a tak běháme pro vlastní potěchu. Pro pohodlí pejskovo je dobré opatřit jej speciálním tažným postrojem (pro názornost obrázek s typem postroje, který má Barča), pro pohodlí vaše je vynikající speciální zápřahový sedák a pro pohodlí obou parťáků pak vodítko s tlumičem (tuhou gumou sloužící  coby pružina), díky němuž se uchráníte nepříjemného vzájemného trhání. Toť naše zkušenost ;). Protože už jsme měli pozitivní ohlas na náš postroj, uvedu zde internetovou adresu firmy, u níž jsem nachávala šít postroj Bláznivce na míru: https://zerodc.cz (naleznete i v odkazech). S těmito pomůckami samozřejmě nemusíte jen běhat, jsou výbornými pomocníky při zdolávání náročných úseků turistické trasy, či dokonce při cyklistice, kdy Vám (fyzicky zdatný a trénovaný pejsek) může pomoci při výšlapu do kopce - to je moc příjemné :)

 In-line bruslení se zápřahem  nové!

Této nové činosti jsme s tlaminkama zakusili letošního léta, kdy jsme část prázdnin trávili v České Lípě. Kousek od místa našeho pobytu se nacházely dvě cyklostezky, které se bruslaři jen hemžily, tak panďasce v mozkovně uzrál úžasný nápad, asice že rozšíříme s rezavěnkami jejich řady :). Pochopitelně to nebylo, jako rozhodnout se jít si koupit rohlík s paštikou do samoobsluhy, zvláště, chystáte-li si připnout k svému pasu postrojem strojeného běžeckého nezmara, či jamajčana v psí říši, jak s oblibou o Bařce doma hovoříme :). Ono totiž, když stojíte nazuti do "pojízdné obuvi", vaše rychlost a směr pohybu je v tlapkách mahagonové spanilosti a ještě je vaším úkolem celých 18 km trasy kočírovat vystřelenou hopsakouli v podobě pinčího sprintera, to už vyžaduje značné sebezapření ve smyslu pravděpodobného sebepožkození, které vás čeká ;). Naštěstí na sebepoškození nedošlo, tedy ne, že by páňulě sebou párkrát nemlaskla o asfalt, ale krom silničního lišeje na lokti k vážnější újmě nepřišla. Je to s velkým podivem, ale přičítáme to navrub jisté ovladatelnosti a smyslu pro disciplínu Výtečnických, na které je na veřejném, zalidněném prostranství spoleh :). Rozhodně bych nikomu nedoporučila, aby toto zkoušel s nezvladatelným psím živlem, to je spolehlivá sebevražda a ještě snadno ohrozíte "kolembruslící a cyklojedoucí". My jsme si s sebou jako pojistku vždy někoho přivedli, poněvadž Bařka neměla nijak velký problém se běžecky rozohnit tak, že vlasy a slechy vlály a až jsme předjížděli cyklisty, v takové rychlosti je brzdná dráha dosti dlouhá a je lépe, když se vám někdo za běžecký sedák chytí a zatíží tak výkonou lokomotivu před vámi (Baruška takto jednou měla za sebou zapřažené 4 bruslaře s hmotností dohromady k třem stům kilogramům a výrazně jí nepřekáželi - člověk žasne, čeho jsou ti setříni schopni - sama není se svými pět a dvaceti kilogramy žádná vazba :D).

Trochu obav jsme měli z reakcí ostaních sportovců na cyklostezce, ale přesvědčili jsme se, že pokud pejsci nikomu nepřekáží (běží před vámi u strany nebo vedle vás) a jsou poslušní, dočkáte se úsměvů a vlídných pohledů a nezřídka i hromady dotazů na "ty šikulky" :). Bruslení jsme si tedy všichni užili, pejsci byli nadšení a tak se chystáme na zimní repetici tentokráte na běžkách, tak uvidíme, jak to dopadne :).