Kterak Barča z nebe spadla, kam neměla!

Včera jsme uspořádali celoodpolední nedělní výlet do Zahrádek pekelským koridorem tam a zpět. Trasa turisticky výživná, člověk se unaví a hyperagilní pesuláci při běsném tempu na svobodu vypuštěných šílenců jakbysmet. Nebylo by vcelku o čem vyprávět, nebýt její irské výsosti se svým mnohasetmetrovým rozptylem a schopností nespočetněkrát pokořit příkrý svah tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět....

Otík se nechal již tradičně přeochotně obléct do svého přepychového, dvakrát zatepleného kabátku, protože je to bystrý chlapec a už pochopil, že to s ním panička myslí jenom dobře a že je venku tudíž pro malé pinčí střízlíky nepříjemná zima. A již tradičně si z procházky přinesl svůj obleček zamazaný bahnem, protže Jeffrey je ochotný snášet jeho teroristické útoky pouze do určité míry a když už je Otíček prostě nesnesitelný, vyválí ho v bahně kabátek nekabátek :-). To jen tak pro odlehčení na úvod. 

Ti, kdož Pekelské lesy znají, ví, že na rozcestí pod skalisky, kde začíná cesta údolím mezi skalami podél řeky do Zahrádek, stojí malebný domeček, s malebnou zahradou, kterou střeží tři, odhadem padesátikiloví, novofunlandští psi (připomínají spíš medvědy). Tito obrovití, chundelatí golemové svůj revír střeží velmi hlubokým štěkotem a pokaždé se nemohou dohodnout, kdo že je tam vlastně kápo a tak do sebe, přimomínajíc zápasníky sumo, strkají, napadají jeden druhého a vypadají přitom jako nejlepší strážná četa, kterou na pozemku můžete mít. Celý objekt se nachází pod příkrým svahem, to je podstatné pro další vyprávění. Cestou zpět, už za tmy, velcí psi stále brázdili svahy a tak jsme po cestě kolem domečku prošli jen my dvounožci a věrný nohsled v již umouněném kabátku. Jeffrey obratně pozemek s "bestiemi" nadeběhl horem a na rozcestí jsme se sešli. Ještě Barča chyběla. Pískání, přivolání jménem a ..... zvuk, jako by někdo stepoval na zvlněném plechu....vzestup tepové frekvence, naléhavější přivolání a ... tanec na plechu pokračuje, štěkot rozzuřených medvědů sílí...panika! Došlo nám že se Barča záhadně dostala na střechu pergoly na pozemku u domku. marně jsem se snažila ji navést, aby se vrátila na svah a oběhla plot... ozvalo se krátké zakvílení a štěkot naráz ustal. Jako v mrákotách jsem Báru hystericky volala, ale bez odezvy, ticho. Běžela jsem k zadním vrátkám u pergoly, v duchu jsme se připravovala, jak uvidím ty potvory nad rozsápaným torzem těla  setřího vetřelce.... Vykulená Barča mi běžela naproti s jedním ze svých tří novofunlandských kámošů. Ti tři huňáči dělali, jako by útlý setří anorektik byl od jakživa jeden z nich, neuvěřitelné (chvála Bohu za to!). Asi ho považovali za líbezného posla z nebes, či co :-). Bára koukala jako sama svatá "Báří Magdaléna", jako by říkala honem mě už odsud dostaňte, mám v lese rozdělanou práci. Tak jí Tomáš vytáhnul přes plot, Barča půl minutky věnovala etiketě, děkovně vrtěla ocasem a potom, aby nemeškala, běžela vtsříc dalšímu dobrodružství. Když adrenalin odezněl, štěstím jsem se rozbulila jako želva a šli jsme domů :-). 

This is happy end :-)